KUKULÍN

Yííra má novej bydlík, Peťa adaptoval po patnácti letech barona, a tak jsme si řekli, že někde s hadima přespíme. A aby to bylo tutový, objel jsem nejprv pár lokací na bajku.

Poslední týden prázdnin! To se nesmí procamrat na plovárně. V pondělí odpo ládujeme Krabičku, s osmou večerní startujem a v půl jedenácté je tým T.M.A. na místě prvního noclehu. Další den pak lízneme středohoří výstupem na Sedlo, pivníma rohlíkama v Úštěku, strašlivou soutěskou o kus dál, filmováním u rybníka a návštěvou nádražního tábora v Lindavě. Středa začíná Skálou smrti a malou odbočkou k vykutaným jeskyňkám, ze které se vyklubal několikahodinový pobyt pod zemí. Takže na Sloup nedošlo a musel si počkat než se vydrápeme ve čtvrtek ráno na Klíč. Čtvrteční večer, to už na letišti Hradčany, přichází chčík. A chčije a chčije až do pátečního večíra, kde už jsme dávno na našem oblíbeném místě na kokořínsku…

Byli jsme na svatbě a né ledasjaké! Protože když na komín, tak na komín!

 Dvoudenní průzkumná výprava po štolách, šutrech a hlavně viklanech na Petrovicku…

Co s nedělí? Chce to nějakou akci…

Dvoudenní kace za účelem odvětvení a odstromení bývalé vápenky v Mladíkově. Rozcvička ve Vimperku na pívovaru jako pořádný bonus.

Před týdnem tam vlezli samí fotři. Když to viděly děti, celý týden žadonily, aby se tam také mohli podívat. Tak proč ne, že jo…

Dva, tři kilometry pod Pískem, nějakých pár desítek metrů nad řekou Otavou, roste z prudkého svahu nadobyčejný smrk. Má mohutný kmen, větve jak menší stromy a z jeho vršku je krásný výhled na údolí a dokonce i část Písku. Jenže zdolat jej není nic jednoduchého. Poprvé jsme se na něj vysápali s Krabem 19.5. 2005. Teď, po mnoha letech, když už je stabilní lanochod minulostí, jsme ho opět zdolali s Ramónem. Nahoře je současná galerka, dole vzpomínková…

To jsme jednou vymysleli, že zkusíme projet relikt tochovické vlečky na Orlík. Jedná se přibližně o 15km bývalé trati sloužící k zásobování stavby hráze. Na konci devadesátých let byly koleje vytrhány a od té doby vlečka pustne. Zarůstá. Mokvá. Prostě výzva pro drsné bajkery, kteří opovrhují cykloštezkou!

Po dvaceti dnech zpátky na místě činu! V plánu byla zejména grglace nitrošplhem, ale ta věc byla tak strašlivě mouřenínská, že ostatní vyměkli a zdrhli. Pan Jejdos dokonce až tak, že skončil u hovně.

Asi tak 25km od nás je opuštěný zámek, o který se dlouhá desetiletí poctivě starala armáda. Chtěli jsme jen nakouknout, ale tři hodiny byly nakonec málo a hlad nás vyhnal. Rozhodně jsme tu nebyli naposled!

No. Nejeli jsme na buřty na kopec, jeli jsme do ZOO v Plzni. Plná Krabička. Ale ne všichni byli v ZOO a ti co tam byli, nefotili.

Odpolední výlet na východ, tam, kde mají čápy, ale nemají kramle. Za zpřístupnění vertikály děkujeme středočeské úderné jednotce s akuvrtačkou a žíněmi.

Megamonstrózní makabrozita na nejvyšším koníně v plzeňském pregionu.

Dnes je to právě 10 let, kdy byl založen Klub Extrémních Nápadů, chilli K.E.N. Již šest let máme pořád 8 členů, z nichž někteří byli na společné akci asi sotva jednou, jiní kvůli klubu nezmizeli do dalekých dálek. Byť je aktivita téměř u ledu, Myšlenka zůstává v nás…

Přemýšleli jsme, kde spáchat MTV a tenhle komín by býval byl ideální, kdyby se teda na něj dalo vylézt nějak jinak, než jako spajrdmeti po hromosvodu. No prostě někde pod těmi metry a tunami skládky musí být vlez dovnitř. Naštěstí jsme chytří a intelygendní, takže nám došlo, kde budou kouřovod. A trefili jsme se naprosto přesně!

Danny pořádal slavnostní výstup v Humpolci, přímo na strážnici proti europivu, no a tak jsme tam tedy jeli. Nejdřív byl výstup, pak sestup a pak exkurze. I ochutnávka byla, sice jen na břáně navratnici, ale i tak – supr vejlet.

Krab přišel zjara s takovým šíleným bajkovým nápadem. Že bychom jako jeli na Podolák a odtud po pravém břehu až do Týna, a potom zase zpět do Písku. Po vytrasování na mapách to ale bylo asi 80km terénem, a to bychom asi jaksi zjara nejspíše cípli. A tak jsme na první dubnový pátek vymysleli, že pojedeme do Hladné a pak už se uvidí. No ano, v Hladné jsme byli za hoďku a půl, ale v její blízkosti ještě taky za dvě hoďky a za dvě a půl hoďky.. .. .. ..

No prostě cesta po levém břehu Vltavy cestou NECESTOU, skrz křáčí a chobaždí, přes fjordy, rokliska, bahniska, brody, durchevá lesy i nekonečné lány až ku svatému Jánu nám zabrala mnoho dlouhých a těžkých hodin. Poté se ještě přesmýknout přes písecké hory zpět k Otavě a s hladovou klepavkou jsme se dostali až Xulanovi.

Mlžně listopadový výstup mnoha rozličných divizí v pletařské mecce Vysočiny.

Tak takhle teplý listopadový vík.e.nd byl snad jen v roce 2002, kdy jsme s Krábkem vyrazili do novohradek! Tentokrát sice nebyl víkend tak akční a outhoumový, ale díky různým návštěvám a hlídání jsme za dva dny stihli komín, hospodu, obě babičky, návštěvu, procházku (Procházků ne, ty už s náma nechodí, od tý doby, co maj to nový bávo, tak místo lesa jezdí na skwoš, případně kolem náměstí), která byla nakonec jen vycházkou a několik hřišťat, z nichž už ani na jednom neměli točenou kofolu… …Ďuďu se rozjezdila, takže na svém motocyklu urazila více kilometrů, než asfaltem zdrsnělý Marosana.

Výlet do Plzně hned za dvěma cíli.

..alternativní MTV v dobřanském pivovaře. 12 intervýstupů, 73 piv a několik buřtů..

Přelom prvních podzimních měsíců jsme strávili v jedné malé chaloupce s velkou zahradou, na kterou shlíží hned tři komíny. Dal by se tomu také říkat Sněm vedení plzdi a pidi za účasti prvních dam. V pátek nás Bouřka protáhl všemi periferiemi onoho rozkošného břasského městysu, z nichž na každé straně čučí nějaký ten konín. A věru, třeba i taková  cesta pro buřty se díky stvolu z cihel protáhne na dvě hodiny.

Na rychlo vymyšlený a domluvený víkend za hranice jihočeského kraje z důvodu toho, „že má být hezky a přece nebudeme tvrdnout doma“. Takže děda Komárek měl pravdu. Když se na chvilku vyčasilo, tak jsme na zakázku vylezli na Ferdinanda, způsobili policejní poplach (co, způsobili, to všechno ta „pani s kabelkou“), potom nějaké to dámičkovské lezení. No a v pondělí vzhůru na hrad a do zahrad…

Původně jsme měli dát sPicha o vesnici dále, ale nakonec jsme skončili na naší oblíbené parostrojní vodárně. Někteří z nás nejednou. A PlzDi se zase rozrostla…

Byl to těžký, úmorný den plný dřiny, potu a špíny.

Na devátého máje každoročně připadá výročí  založení SČK. Díky Ungerhofovi Hugovi jsme se jako tradičně o den dříve mohli  podívat na morfolní trubínu v Dubenci. Vrcholu společně dosáhlo přes dvacet komínářů a komínářek.

No a po výstupu, se naše část divize podívala ještě na slavný vltavský meandr, kde snad již brzy bude stát nová tepelná elektrárna se 137m vysokým cihelným komínem.

Přesně po pěti letech jsme se ve stejném týmu vrátili k našim kořenům – akci, která nemá ve světě obdoby. A ač se některé menší detaily změnily (ploty, psi či pleše), celá kace proběhla v podstatě ve stejných kolejích jako tenkrát. Ukončili jsme tak svoji první prekiopětiletku a započali novou.. ..snad se na jejím konci zase sejdeme v městečku u Vltavy v plném počtu lezců i komínů!

Na počest této významné události bylať stará galerka redyzajnována do současné podoby.

Deštivá noc poblíže jedné nejmenované teplárny.

Člověku se občas, když má štěstí, otevřou nevšední výhledy.

..rozlučková kace s Jejdosem aneb 150km na jednu grgli

Když Lubol ještě pracoval ve SČVAKu, neměl žádného kolegu, který by dělal práci co má a tak nezbývalo, abych se jedné šichty zúčastnil a prolezl s Lubolem jednu děčínskou odvodňovací štolu. Bylo to skvělé!

Jedna z prvních výprav tam, za velkou zeď, kde se válejí bicí a diáky.