KUKULÍN

7:21 → SMS: „Dopoledni biking po pravem brehu Vltavy nad Podolakem ~ po zelene a podobne. Krabickou k Podolaku. V devet u me. Kdo prijede, prijede.“

~

9:04 → volá Ytt, že nestíhá
9:05 → přijíždí Ománek
9:20 → nakládáme
9:21 → nález prasklého drátu
9:31 → drát vyměněn na ulici
9:42 → návštěva Zed Marketu kvůli nějaký redukci na kartáček na zuby, nebo co
9:59 → vyjíždíme z Písku, jo, před desátou!
10:16 → řeší se vakl zadní omanovy stavby
10:27 → jedem
10:44 → lesem se ozývá strašlivý výbuch
10:55 → první zátoka
11:20 → druhá zátoka (pořád na dohled mostu)
11:58 → v nějakém zapomenutém kaňonu jednoho z potoků zjišťujeme, že dopolední rajd bude trvat ještě asi několik hodin
12:30 → každej už jsme asi 2× lehli
12:48 → další zátoky a výjezd na skály, začíná chcát
13:15 → předposlední zátoka a „posledních 500 m“ po stezkách
13:48 → dorážíme do „cíle“, Ch.O. pod Smolčí
13:58 → rychlopřesun Z5
14:25 → vlhké prdele jsou zpátky u Podoláku

Byli jsme na svatbě a né ledasjaké! Protože když na komín, tak na komín!

Některé ženy odjely. Některé naopak neodjely. A proto jsme vzali děti a odjeli do temných skal kus za tím místem, co Labe vtéká do Vltavy…

Střípky z třítýdenního martýria v kopojíčku. Hadi objevují zábavnost montáže stavebnice zakoupené na Zličíně a každé odpoledne se perou o křížový šroubovák a paličku…

Poslední víkend dálniční známky ve znamení šíleného výletu na Zličín. Pětapůlhodinyvikeetyvole! Náklad krabic na třech vozíkách, dohromady 360 kg. Málem musel jet EAM autobusem, ale díky netradičnímu naložení dvou a půl metrovejch krabic jsme se nakonec vešli…

Dvoudenní kace za účelem odvětvení a odstromení bývalé vápenky v Mladíkově. Rozcvička ve Vimperku na pívovaru jako pořádný bonus.

Před týdnem tam vlezli samí fotři. Když to viděly děti, celý týden žadonily, aby se tam také mohli podívat. Tak proč ne, že jo…

Když jsme v roce 2002 projížděli Středohořím směrem na Lofoty, říkali jsme si, proč vlastně nezůstaneme mezi těmi famózními vrcholy. No a trvalo to 12 let, než se nám podařilo zosnovat expedici i do tohoto drsného kraje, kde se odklonění ze stezky trestá roztrháním v nekonečných trnitých křáčích a kde stoupání je mnohdy vícenež stoprocentní. Kdepak Rakousko!

Krap nejel. Jýa nejel. Lukyňák nejel… …a dobře jim tak! Sedm hodin dřiny, 51km, mazlavě klouzavé bagno, křoviska, větviska, kopřiviska. Kalné vody až k přešmykači. No kdo by o to stál?!  (pozn. po dlouhé době opět vytažen vodotěsný fotostroj. A ještěže tak!)

Ozziprůzkum údolí hrejkovického potoka (aneb „malé židovky“), kde po deštích bylo vody nad kotníky a děti to stejně celé ušly pěšky…

To jsme jednou vymysleli, že zkusíme projet relikt tochovické vlečky na Orlík. Jedná se přibližně o 15km bývalé trati sloužící k zásobování stavby hráze. Na konci devadesátých let byly koleje vytrhány a od té doby vlečka pustne. Zarůstá. Mokvá. Prostě výzva pro drsné bajkery, kteří opovrhují cykloštezkou!

Bylo třeba si vyčistit hlavu údernou prací. Neb na nás vyšla „chodba“, spojilo se užitečné s užitečným a jedním vrzem došlo i na archivní bordel v kočárkárně a 3D puzzle ve sklepě, kterýžto prošel kompletní renovací.

Po dvaceti dnech zpátky na místě činu! V plánu byla zejména grglace nitrošplhem, ale ta věc byla tak strašlivě mouřenínská, že ostatní vyměkli a zdrhli. Pan Jejdos dokonce až tak, že skončil u hovně.

Megamonstrózní makabrozita na nejvyšším koníně v plzeňském pregionu.

Letos se nám nějak přihodilo, že nám spadlo pořádání BORKAMANA do klína. Ani jsme se s Yiirou nenadáli a najednou jsme každou středu jezdili za Podolák k Písecké Smolči a gnozkovali terén. A pak doma vymýšleli nástrahy a kontroly a otázky a mapy a čísla a tak vůbec. A najednou přišel TEN VÍKEND, přijelo přes 70 lidí a téměř všichni vyrazili na trať nejtěžšího survivalu planety, který se jede s dětmi… 

Kdysi dávno, v minulém tisíciletí, existoval jeden oddíl, a ten si říkal „Brontíci“, milé děti. Nebyli to žádní sralbotkové a výpravy, třídeňáky a tábory patří k stále těm nejhezčím vzpomínkám na školní léta. Kdo by to byl řekl, že ten čas tak poletí a že od poslední společné akce uběhlo více než 22 let…

Dnes je to právě 10 let, kdy byl založen Klub Extrémních Nápadů, chilli K.E.N. Již šest let máme pořád 8 členů, z nichž někteří byli na společné akci asi sotva jednou, jiní kvůli klubu nezmizeli do dalekých dálek. Byť je aktivita téměř u ledu, Myšlenka zůstává v nás…

Jeden by se nenadál a najednou má úplně jiný starosti!

Přemýšleli jsme, kde spáchat MTV a tenhle komín by býval byl ideální, kdyby se teda na něj dalo vylézt nějak jinak, než jako spajrdmeti po hromosvodu. No prostě někde pod těmi metry a tunami skládky musí být vlez dovnitř. Naštěstí jsme chytří a intelygendní, takže nám došlo, kde budou kouřovod. A trefili jsme se naprosto přesně!

Týden pod Kletí,  na Kleti i za Kletí. Dvacet „dospělých“, dvacet dětí a jeden čičouch. Obrázkem proklik na normální fotky (zmenšitelné dle velikosti monitoru), a nebo tady ve velikosti 999.

Do Pasek je to přes písecké hory téměř přesně 12 kilometrů. Cestou tam na tahouna čeká 5 kopců, z toho dva echt nepříjemné. Ale dá se to udělat pod 45 minut. Jenže to, co předvedl od novodvorské Peťas, to už bylo fakt nechutné. No a to, co pak probíhalo na té šílené rouře, to už celkem zapadlo do stereotypu posledních čtyř týdnů. Odřeniny, spáleniny, špinavý huby a spinkák cestou dom…

Krab přišel zjara s takovým šíleným bajkovým nápadem. Že bychom jako jeli na Podolák a odtud po pravém břehu až do Týna, a potom zase zpět do Písku. Po vytrasování na mapách to ale bylo asi 80km terénem, a to bychom asi jaksi zjara nejspíše cípli. A tak jsme na první dubnový pátek vymysleli, že pojedeme do Hladné a pak už se uvidí. No ano, v Hladné jsme byli za hoďku a půl, ale v její blízkosti ještě taky za dvě hoďky a za dvě a půl hoďky.. .. .. ..

No prostě cesta po levém břehu Vltavy cestou NECESTOU, skrz křáčí a chobaždí, přes fjordy, rokliska, bahniska, brody, durchevá lesy i nekonečné lány až ku svatému Jánu nám zabrala mnoho dlouhých a těžkých hodin. Poté se ještě přesmýknout přes písecké hory zpět k Otavě a s hladovou klepavkou jsme se dostali až Xulanovi.

Pracovní návštěva závodů řvoucích a smradlavých prskoletů.

Krásné předjarní počasí nás donutilo naložit ozzíky svačinou a vyrazit vstříc dobrodružství, které na nás čeká hned za rohem. Hlavní cíl byl jasný, opéct si buřty a jako ideální lokace se nám zdála Pikárna, vršík s výhledem na stále ještě zamrzlý Řežabinec. Z osmi hodin venku byly sice jen necelé tři jízdy, ale ty stály za to. Na trase bylo totiž několik extrémních vložek,  šutráčím podložením budoucí silnice počínaje a 10cm hlubokým mazlavým bahnem konče.

378 chlebíčků, 1,9 návštěv a tři jízdy taxíkem

Kryoterapeutická vyjížďka kolem teplárny po směru hodinových ručiček.

Kryoterapeutická vyjížďka kolem teplárny proti směru hodinových ručiček.

Židova strouha je známa jako poslední kus divoké a nespoutané přírody. (Tady za humny). Občas do ní někdo vstoupí. Občas se z ní někdy i někdo dostane zpět do civilizace. Po některých odvážlivcích se našly ohlodané kosti, po jiných jen falešné zuby. My jsme se do tohoto děsivého kaňonu vydali jako první s ozzíky a dětmi. Musí se přece tužit! Ač nám došla voda a brzy i jídlo, přežili jsme…

Nebejt exhibicionistických tužeb, tak jsme mohli to páteční a sobotní horko prožít někde v klidu, v lese, na samotě. No, ale takhle jsme holt museli být spalováni výhní města se žlutým obojkem kolem zápěstí a rozteklou zmrzlinou s kopečkem za patnáct v ruce. Uf.

My jsme si opravdu naivně mysleli, že tu paseku s neuvěřitelným výhledem na Písek najdeme..

Jedna chuťovčička z prachu digitálního archívu.. ..Yeti a jeho famózní skok do budoucnosti!

Od té doby, co Oktan přešel do městské služby (=5×2 týdně Lipovka – Raab a zpět),  jsem na jeho komponenty v podstatě nesáhl. (Pryč jsou ty doby, kdy doba jízdy byla vyvážena dobou následné montáže). Jenže poslední dobou už prudké rozjezdy na křižovatkách smrděly skokem řetězu s následným rozkopnutím čéšky o představec. A jezdit po městě na malej tác není opravdu to pravé ořechové.

Read the rest of this entry »

..po opravdu hodně dlouhé době jsme před Vánoci uznali, že pro letošek je s naší monstrózní rekonstrukcí konec, a tak jsme dali dohromady takovou menší časosběrnou galerku od července do prosince..

Borkaman – synonymum nejtěžšího závodu planety. Jen ti nejotrlejší z nejdrsnějších mají dost psychických a fyzických sil na to, aby sedli do aut po střechy nacpaných výzbrojí a výstrojí a dojeli do nenápadné vísky jménem Borečnice. Ti, kteří se psychicky nezhroutí cestou, kteří přežijí i náročnou rozpravu pojednávající o smrtelných nástrahách tratě, ti se pak vydají v plén nemilosrdné jarní přírodě, jež plna vitální masožravé energie, nevydá těla odvážlivců zpět zadarmo. Ti, kteří přežijí celé útrapy sadisticky navržené trasy plné v podstatě nesplnitelných úkolů, mohou si gratulovat k tomu, že se vůbec vrátili zpět mezi normální nicnetušící lid, a je v podstatě naprosto jedno, na jaké umístění dosáhli. Zde totiž vyhrává každý, kdo se opovážil nechat si na předloktí napsat své číslo (to kvůli lepší identifikaci ostatků) a vydal ze sebe vše, co si žádá tato neopakovatelná sportovní výzva…

..dobrý nápad na krásné sobotní odpoledne, když se děti vzbudí v půl páté: hypernakupování!! (foceno mobilem – kdyby to jako někdo nepoznal)

 ..v pondělí, ve čtvrtek a v sobotu jsme vyrazili s ozzíky. Nepršelo, pršelo a pršelo ještě víc.

..to co nikdy nikdo nepředpokládal se stalo skutečností! Dostali jsme se s ozzíky až na vrchol Mehelníku!!!

První celodenní letní vyjížďka se již na Vysokém Kamýku zvrhla v boj o přežití, který eskaloval zejména v polovině výjezdu na Skočičák, tedy Hrad, o jehož dobytí jsme při odjezdu z Písku neměli ani šajna. Uf. Nebýt štrůdlu u Aleše, asi bychom domů nedojeli. Fotky pořítil Jeera, páč my už malej foťák nemáme.. ..jednu jsem si dovolil lehce zdémoničtit..:-))

První mezidivizní akce vůbec. Seznámení s Ágnes a Komanem. Jedna z nejkultovnějších akcí vůbec, hlavně díky mlze, která by se sice dala krájet, ale komín jsme málem nenašli…